DCSIMG

Přejít na obsah

Rozhovor o amerických komunitních školách s Martinou Novotnou

Martina2

„Dobrovolnictví a charita obecně jsou ve Spojených státech vnímány jako přirozená součást života. Kdo má, dává – ať už peníze nebo čas.“

 

Martina Novotná (nar. 1979)





Martina vystudovala Ruská a východoevropská studia na Fakultě sociálních věd UK a program MBA na Francouzsko-českém institutu řízení při VŠE. Přes deset let vyučovala anglický a francouzský jazyk ve firemních i otevřených jazykových kurzech. V současné době pracuje ve vzdělávacím programu Varianty společnosti Člověk v tísni, o.p.s. Zde koordinuje domácí i mezinárodní vzdělávací projekty, působí jako lektorka a podílí se na přípravě vzdělávacích materiálů pro školy. Na jaře 2012 absolvovala díky podpoře Fulbright-Masarykova stipendia stáž ve Spojených státech. Martina je vdaná a má syna. 

 

Před nedávnem ses vrátila z tříměsíční stáže ve Spojených státech. Co jsi v Americe přesně dělala?

Díky Fulbright-Masarykovu stipendiu jsem mohla poznat práci nestátní neziskové organizace Koalice pro komunitní školy, která sídlí v hlavním městě Washington D.C. Chtěla jsem hlavně zjistit, jak fungují komunitní školy ve Spojených státech a jaký vliv má tento typ škol na školní prospěch studentů, zvláště těch ze znevýhodněného prostředí.

Je možné nějak obecně popsat rozdíl mezi americkými a českými školami, ať už komunitními nebo nekomunitními?

Měla jsem možnost navštívit pět komunitních škol v různých částech země. Nemohu zcela generalizovat, ale jeden rozdíl je patrný na první pohled. Zatímco u nás se velmi často jedná o velkou několikapatrovou důstojnou budovu – instituci, v americkém prostředí odpovídá pojetí školní budovy americkému pojetí prostoru – školy jsou tu prostorné, světlé, často jednopatrové. Celková atmosféra školy působí tedy uvolněněji, a to i na návštěvníka zvenčí. Společné s většinou českých škol mají výzdobu chodeb a učeben studentskými pracemi. To každou školu zlidšťuje.

A pozorovala jsi nějaký rozdíl ve vztahu mezi učiteli a žáky?

Vztahy mezi učiteli a žáky se mi zdály být mnohem uvolněnější, což zřejmě vychází ze způsobu výuky. Ta je více než u nás založená na partnerském vztahu učitele a žáka. Ale nechci, aby si někdo představil anarchii. Učitelé, které jsem osobně poznala, se potýkali často s obrovskými problémy – například těhotenstvím velmi mladých studentek, absencí, záškoláctvím nebo násilím ve škole i mimo ni. A i přes tyto nesmírné obtíže dokázali mít situaci ve třídě pod kontrolou a byli schopni si zajistit při výuce klid a to, že se studenti soustředěně věnovali samostatné práci.

Co si představit, když se řekne americká komunitní škola?

Ráda bych zdůraznila, že komunitní škola není nějaké americké specifikum. Komunitní školy existují u nás i v celé řadě evropských zemí a ten základ je vždy stejný. Jde jednak o historický aspekt – škola v minulosti byla všude jedním ze základních kamenů života obce. A pak je tu novodobý trend, a to, že se všechny školy snaží více otevírat komunitě, nebo chcete-li, veřejnosti. Školy usilují o komunikaci s rodiči, pořádají různé kulturní akce, studenti dělají projekty ve škole i mimo ni. Školy také nabízí své prostory pro veřejné využití nebo kurzy pro veřejnost. V jednom se americká komunitní škola od té evropské liší, a to v důrazu na prospěch studentů a zlepšení jejich budoucího uplatnění. Zjednodušeně řečeno, zatímco evropská komunitní škola se ptá, co může škola udělat pro svou komunitu, americká se ptá, co může komunita udělat pro své studenty. Je to jeden z pohledů na fungování veřejných škol v Americe.

Kolik takových komunitních škol ve Spojených státech vlastně je?

Jde o přirozený koncept a tak se takovéto školy rychle šíří. V současné době je v USA z celkového počtu přibližně 100 000 veřejných škol asi 5000, které se považují za komunitní. Jejich historie sahá  do daleké minulosti, ale takový ten „boom“ současných komunitních škol nastal v 80. a 90. letech minulého století a pokračuje doteď. Stále se totiž zvyšuje tlak na efektivitu školství, tedy na ředitele a učitele, ale ti nejsou vždy schopni vypořádat se se všemi problémy, kterým čelí jejich žáci a které jim zabraňují ve studiu. K těm patří především chudoba a s ní související problémy – nedostatek financí na rozvíjející volnočasové aktivity, na některé základní věci včetně jídla, na pokrytí zdravotních péče, nedostatek času na několik směn zaměstnaných rodičů, kteří nejsou schopni na své děti dohlížet, nebo vážné rodinné problémy jako je bezdomovectví, alkohol a domácí násilí. Mnozí učitelé chtějí dělat dobře svou práci, ale pokud mají ve třídě několik dětí neschopných soustředit se na výuku kvůli tomu, že jsou hladoví nebo mají neléčené chronické choroby, tak to prostě není možné.

Jak může koncept komunitní školy takovéto problémy řešit?

Veřejných financí na školství je nedostatek, a tak se osvědčil právě model komunitní školy. Škola se obrací na zdroje ve své komunitě a žádá od nich pomoc. Takovými zdroji mohou být rodiče, veřejné instituce, firmy nebo významné osobnosti. Ti pak nějakou formou – ať už finanční nebo materiální pomocí nebo dobrovolnickou prací – v koordinované podobě škole přispívají. Ve škole tak fungují zdravotní střediska, volnočasové aktivity zajišťované dobrovolníky nebo odpovídajícími institucemi, doučování, příprava na budoucí povolání, různé formy psychologické podpory a konzultace pro studenty i jejich rodiny v nesnázích.

Říkalas, že tě zajímal hlavně vliv těchto škol na školní prospěch studentů. Jak tedy studijní výsledky a zapojení školy do komunitního života spolu souvisí?

Největším přínosem je prokazatelně zvyšující se kvalita výuky. Tím, že je postaráno o určité základní potřeby studentů jako je například jídlo nebo zdraví, se mohou učitelé i studenti více soustředit na výuku samotnou. Tím, že se věnuje pozornost sportovním a uměleckým aktivitám ve volném čase studentů, se zase zvyšuje disciplína a motivovanost pro učení. Má to i nepřímý vliv na řešení takových problémů jako je chronická absence nebo záškoláctví. To se pak projeví i v každoročně organizovaných národních srovnávacích testech. Pokud to vezmu zeširoka, tak obecně se škole velice „uleví“, protože určité věci, které nebyla schopna řešit vlastními silami, a které měly na výuku vliv, vezmou na svá bedra jiní.

Z toho, co říkáš, se mi zdá, že pro školu to znamená docela značné úsilí takovýto program služeb vybudovat. Je to tak?

Školu to stojí námahu, protože musí partnery v komunitě aktivně vyhledávat, přesvědčovat a shánět na tyto doplňkové aktivity peníze. Většinou je k tomu účelu zřízena pozice koordinátora, který úzce spolupracuje s ředitelem. Ale zdá se, že vložená energie se školám  několikanásobně vyplatí, jinak by některé nefungovaly tak dlouho nebo nevznikaly nové. A výzkumem je také potvrzeno, že každý dolar vložený do fungování komunitní školy, se vrací trojnásobně – a to jak ze soukromých, tak z veřejných financí.

Co přináší komunitní škola rodičům a komunitě samotné?

Spolupráce s rodiči je v komunitních školách považována za základní kámen úspěchu studentů. Existují výzkumy, které dokládají, že i minimálně projevený zájem ze strany jakékoli důvěryhodné blízké osoby studenta o školní prospěch má na školní prospěch studenta velký vliv. Nejprve mě trochu zarazilo, když jsem v některých školách viděla nabídku kurzů „rodičovství“. Pak jsem ale pochopila, že rodičům je v rámci nich nabízen jednoduchý návod, jak své děti podporovat ve výuce. Mnoho rodičů-imigrantů neovládá anglický jazyk a mají pocit, že nemají svým dětem, co nabídnout. Další rodiče mají sice angličtinu jako svůj rodný jazyk, ale mají tolik problémů s řešením vlastní špatné rodinné situace, že na to, aby se starali, jak na tom jejich děti ve škole jsou, nemají čas. Jsou také rodiče, kteří nemají pocit, že je důležité, aby svým dětem četli nebo aby na ně dohlíželi a spoléhají v tom na školu. To, že se škola rodičům otevře, nabídne jim jazykové nebo technologické kurzy, informace, konzultace nebo přímou pomoc, se pak také ve výsledku pozitivně projevuje na prospěchu dětí. Mnozí rodiče také ve škole pracují jako dobrovolníci. Největším úspěchem školy je, když se školsko-učitelských setkání účastní všichni rodiče.

Ještě nám tu zbyli studenti. Zmínila jsi, že pomocí komunity mohou dosáhnout lepších studijních výsledků. Zajímalo by mě, co vracejí studenti komunitě, jak jsou na tom například s dobrovolnými aktivitami.

Dobrovolnictví a charita obecně jsou ve Spojených státech vnímány jako přirozená součást života. Kdo má, dává – ať už peníze nebo čas. Studenti jsou k tomu vedeni odmala a na některých komunitních školách není možné odmaturovat, pokud studenti nemají splněn určitý počet hodin práce pro komunitu. Mimochodem, i u nás už se tak děje – např. v ostravské soukromé škole 1st International School of Ostrava. K dobrovolným aktivitám nad rámec školy je přihlíženo při přijímacím řízení na vysokou školu nebo při pohovoru do zaměstnání. Studenty takováto zkušenost určitě vede k větší odpovědnosti, angažovanosti a řekla bych, že i k určité pokoře – poznávají velmi zblízka život lidí, kteří potřebují pomoc, a zažijí si neocenitelný pocit vděčnosti od těch, kterým pomohli.

Jak se k celé věci staví učitelé? Je to jejich dobrovolná činnost nebo součást jejich pracovních povinností? Co je motivuje?

Tohle mě obzvlášť zajímalo, protože jsem měla nejdřív pocit, že to na učitele „uvaluje“ další povinnosti. Ptala jsem se na to všech učitelů, se kterými jsem se setkala a ukázal se pravý opak. Doplňkové služby školy chápou opravdu jako obrovskou pomoc pro sebe. Dávají jim možnost delegovat problémy, jejichž řešení sahalo za hranice jejich možností, na někoho jiného. Vidí-li problém u žáka, mají možnost jej poslat k odborníkovi – doktorovi, psychologovi, konzultantovi – a soustředit se na výuku samotnou. Další věcí je, že někteří učitelé se sami zapojují do mimoškolních aktivit a vedou například různé zájmové kroužky. Potkala jsem se také s učiteli, kteří byli frustrovaní z toho, že nemohou navázat kontakt s rodiči, kteří nehovoří anglicky. A tak se sami začali učit ten druhý jazyk, nejčastěji španělštinu.

Jak by měla vypadat výuka na komunitních školách?

Koalice pro komunitní školy prosazuje, aby výuka byla náročná, ale atraktivní. Má vycházet z místního kontextu, což studenty velmi motivuje. Má být také aktivní. V neposlední řadě má začínat od útlého věku, kdy vznikají první, základní a později těžce napravitelné mezery ve znalostech a dovednostech studentů.

Kdo obvykle dělá ten první krok, aby se ze školy stala škola komunitní? Je to ředitel, učitelé, rodiče, komunita …?
Je to různé a iniciativa pochází od všech. Často to bývá ředitel nebo aktivní učitel. Jindy místní nezisková organizace, která se hned ujme i zprostředkování komunikace mezi školou a partnery. Poslední dobou také iniciativa často pochází od školských úřadů – některé školní okresy si koncept komunitní školy vybrali za „povinný“ koncept rozvoje školy, přejímají fungující modely z jiných míst země a adaptují je na své podmínky.

Jak celý proces přeměny běžné školy na školu komunitní vlastně probíhá?

Základem je vždy dobré zmapování potřeb žáků a existujících zdrojů v komunitě. Poté je potřeba se dohodnout na společné vizi neboli na tom, čeho chci vlastně dosáhnout a také na formě spolupráce, sdílení výsledků a měřitelných údajích. Pro lepší představu dám příklad jedné základní školy – jde o školu Roye Clarka z Oklahomy, která loni získala Národní cenu za vynikající úspěchy udělovanou každoročně Koalicí pro komunitní školy a která má velmi dobře nastavenou pravidelnou spolupráci s partnery. Existuje zde komplexní zdravotní tým, který se schází jednou měsíčně a hodnotí pokrok u dětí, které potřebují nějakou formu intervence. Se všemi ostatními partnery – místní knihovnou, podnikateli, univerzitou, pobočkou sociálních služeb, potravinovou bankou, muzeem a dalšími – se schází třikrát ročně. Na setkáních analyzují efektivitu stávajících programů a podle toho, jak fungují, je přizpůsobují. Hledají také nové potřeby a cíle.

Dokážeš popsat i nějaká úskalí, se kterými se komunitní školy obvykle potýkají?

Samozřejmě, že ne vždy vše běží hladce. Často vznikají názorové konflikty například kvůli různým představám o vzájemné spolupráci, objevují se otázky finanční udržitelnosti a podobně. Je to jako v jakémkoli jiném systému, kde jsou jde o spolupráci několika aktérů. Zkušení ředitelé komunitních škol ale radí se konfliktů nebát, řešit je a vydržet. Odměnou jsou výsledky. Například zmíněná základní škola Roye Clarka je v současnosti v národních srovnávacích testech vysoce nad průměrem oklahomských škol, a to jak ve sledované matematice, tak jazykových dovednostech.

Ve Spojených státech komunitní školy často reagují na složitou sociální a kulturní situaci v dané lokalitě. Dokážeš si představit, že by tento koncept mohl fungovat i v českých podmínkách například v sociálně slabých oblastech nebo komunitách se silnou romskou menšinou?

Nelze úplně přejmout model, který je velmi charakteristický pro pestré a decentralizované prostředí Spojených států. Jde ale o celkový přístup nebo zaměření na jednotlivé části, které v tomto systému fungují a mohly by fungovat i jinde. Spousta poznatků z fungování komunitních škol, a o některých jsme ani nemluvili, se odráží například v doporučeních organizace OECD pro Českou republiku ohledně zlepšení spravedlnosti ve vzdělávání. Jde o takové věci, jakými jsou důležitost příjemné školní atmosféry, spolupráce s rodiči a místní komunitou nebo odstranění tradice vysokých očekávání od všech studentů. Multisektorový přístup, kdy se spojí vzdělávací instituce se sociálními pracovníky, sportovci, umělci, zdravotníky a dalšími, se zase podle výzkumů i zkušeností osvědčuje při řešení složitých společenských problémů, ke kterým patří spravedlivé vzdělávání nebo sociální vyloučení.

Děkuji za rozhovor!

Podrobnou závěrečnou zprávu z Martinina pobytu v USA najdete zde: http://www.varianty.cz/download/pdf/texts_162.pdf